Jaké je to v BC a ještě dál – část 2.

PIK LENINA na dosah

Ráno máme čas na dobrou snídani, čekáme na auto, které nás doveze až do BC. Čas tráví každý po svém. Ruda na internetu. Karlík na Whatsappu. Karel čte průvodce Kyrgystánu a já cvičím v trávě joģu, moje tělo jásá, slibuji mu, že budu cvičit každý den!

Přijíždí starý, otřískaný miniautobus. Je vidět pořádný ruský stroj, pamatuje Brežněva, možná i Stalina.

Je v něm plno a na sedadlech navíc batohy. Zavazadlový prostor je plný téměř po strop. Uděláme si místo, ale je jasné, že zadní místa, když pojedeme cestou necestou, jsou tak nejméně pohodlná. Každou chvíli na mě padá batoh, nohy vysoko nad podlahou se nedovoluji zapřít, v terénu to bude cvičení rovnováhy. 

Přední sedadla obsadila skupinka Rusů – čtyři muži, dvě ženy. Střední místa Iránci – tři muži a jedna žena, se kterými jsme se potkali už včera, spali ve stejném hotelu a jeli s námi do města. 

Vyjíždíme, abychom po 10 minutách zastavili u marketu, kde nakupujeme jídlo, které jsme nechtěli vézt z Čech. Naše nákupní košíky se plní sladkostmi, instantními polévkami, pivem. Zdá se mi, že je toho až příliš, jídlo máme zaplacené v BC, i v ABC, ale v nákupech nemá smysl odporovat mužům.

Pokračujeme dál, cesta je zatím asfaltová, já tradičně poslouchám audio knihu – usínám a poslouchám a zase usínám a…

Po dvou hodinách zastavujeme na oběd u místních, kteří už mají nachystáno a prostřeno v tradičním stylu – tedy sedíme na koberci, před námi igelitový ubrus plný mističek, čaj. Vše chutná moc dobře. Dále  jogurt, lepjoška – tedy chléb podobný arabskému, polévka a plov. Tuším, že to bude nejčastější jídlo těchto šesti týdnů. Jen pro doplnění:  plov je tradiční jídlo Střední Asie – rýže s mrkví, někdy rozinky a kousky masa, většinou skopového či hovězího.

Po obědě do autobusu. Po chvíli už odbočujeme z asfaltové cesty, která vede k vesnici Sarytaš, která je součástí Karakoramské highway. Následuje povinná zastávka na focení sochy sněžného levharta. Vítr fouká, připravení se mají do čeho obléknout, ostatní loví v přeplněném zavazadlovém prostoru. 

Cesta začíná být náročná, ruský stroj chvílemi kvílí, nechce se mu, ale stejně překoná všechno. Chvíli před cílem míjíme auto, které jede z BC. Zastavujeme. Mladá Ruska se vítá s  mužem z protijedoucího auta, je to horský guide. Zjišťujeme potřebné informace: počasí v posledních dnech nebylo dobré, sněžení nedovolilo nikomu na vrchol. Ovšem navíc jsou tam tři mrtví – snad dva měli spadnout do trhliny a jednoho našli bez rukavic mrtvého pod vrcholem. Moc to nerozvíjíme.

Už se blížíme…

Já se těším, až přestanu natřásat kosti a zklidní se můj žaludek.

Konečně se vynoří  Base camp, plný žlutých stanů. Velký stan slouží jako jídelna, dva kontejnery jako sklady. Překvapí nás vybudované dřevěné toalety. Mají dokonce označení muži a ženy. Vedle stojí umyvadlo, kousek dál sauna s plastovým bazénkem a TEPLÉ SPRCHY!

Dokonalý tábor, dokonalé služby…

To vše ve výšce 3 600 m. n .m!

No, to jsme nikdo nečekali. Dostáváme přidělený stan, kde jsou matrace, lampička se zásuvkou…výlet na Kokořín má konkurenci!

Bace camp po Pik Leninem

Při vybalování se ozve veselý ženský hlas a čeština, ke stanu přichází Kačka kterou jsme potkali v květnu v Praze. Má procestováno kus světa dobrodružným způsobem, většinou sama stopem. Je to horalka, chce získat Sněžného Bartce – levharta (tímto prestižním titulem jsou oceňováni horolezci, kteří vystoupí na všechny sedmitisícové vrcholy bývalého Sovětského svazu, tedy Střední Asie), proto je tady. Dnes sešla z ABC, kde se jeden den aklimatizovala, vynesla si tam lyže, zítra se vrací do ABC. Domlouváme se s ní, ať zbytečně nestaví stan a spí s námi, aspoň pokecáme.

Na energii, kterou budeme potřebovat

Jdeme na večeři, jídlo chutná dobře, vše funguje. Večírek ve stanu. S trochou pivka kolují i cestovatelské historky, kdo koho zná, kde kdo byl, co se mu tam stalo…

Ruda s Káťou

Usínáme uprostřed povídání, vše se zdá být v pořádku. 

Ale není. K ránu je mi špatně, sotva dojdu na záchod, točí se hlava, průjem. Přemýšlím, které jídlo jsem si neměla dát. Venku je kolem 4°C, já v tričku a je mi horko. V noci si slibuji, že budu jeden den odpočívat ve stanu.

Ranní probuzení je šok, ne zdravotní, u mě se zda být vše ok, ale z amplionů od 7:30 vyhrává hudba jako na pionýrském táboře před třiceti léty. Písničky zpívané převážně rusky, některé dětmi. Má to asi vzbudit radostnou náladu, plnou energie?!

Ranní výhled na Pik z BC

Po snídani nemáme kam spěchat, dnes jdeme malý aklimatizační trek na kopec, který se týčí nad námi. Má dlouhý hřeben, kde ke konci začíná být sníh.  Rozhodla jsem se, že půjdu pomalu, kam dojdu, tam dojdu.

Vytvářím si čas pro sebe, vzpomenu na Španěly z letiště, Kačka s námi ještě povídá, jdu s ní do jejího tábořiště, půjčuje mi knihu od afghánského autora, loučíme se. Měli bychom se znovu potkat v ABC.

Památník ženské expedice, která skončila pod lavinou

Vyrážíme celkem prudce do kopce k památníku ženské expedice, kterou zasypala lavina. Pietně postojíme a jdeme se projít na vrchol. Volím své tempo, cítím, že nejsem úplně ok, ale šlapu. Chvíli zabloudím, ale pořád se dá dohlídnout skupina, beru to rovnou kolmo. Zadýchávám se víc než obvykle, nohy těžknou. Nechce se mi věřit, že bych měla problém s aklimatizací, vždyť je to 14 – 18 dnů, kdy jsme ve stejné výšce spali – na meteorologické stanici kousek od Biskheku. Udělali jsme celkem tři treky ve výškách
kolem 3 000 až 3 800 m. n. m., treky mi nedělaly problém.

Nevadí, půjdu pomalu, budu si to užívat a odpočívat. Hlavně, že půjdu, určitě bude každý den lépe a lépe. Když se dostanu na hřebínek, cesta je moc pěkná, houpačka nahoru a dolů. U jednoho kamenného Trola na mě čeká Ruda, domlouváme se, že půjdu svým tempem a on půjde stejnou cestou dolů, tak se potkáme. Potkávám tři Rakušany, jeden z nich je už starší pán. Vede je hodně veselý muž, povídáme si o mé audioknize. Budu se s nimi potkávat stále. 

Pohled z kopce na „náš“ BC

Kolem druhé hodiny odpoledne to otáčím zpět, překvapuje mě, jak mám málo sil, i když cesta dolů je lehčí. S Rudou se potkávám až před kempem, kdy musím vyjít do prudkého kopečku. Když ho vylezu, zůstáváme chvíli sedět. Vidím oba Karly, kteří se vracejí trochu jinou cestou. 

Večer probíhá standardně, víc odpočíváme. V noci se budím opět horkem, netuším, že je to asi horečka. 


3 comments
  1. Díky Tobě Radko vidím různé země kde bych se já nikdy nedostala.
    Hodně zdraví a hodně zážitků ti přeje JANA PAVLASOVÁ

    1. Děkuji Jano!!! Jsem ráda, že potěším…

  2. Radko sleduji vaše cesty, jste tedy odvážná, …
    holt někdo umí naplnit heslo Carpe Diem činy a ne jen „jednou někdy možná“ ..
    I když i taková Lysá s medvědem v patách není od věci…

    PS: Co foťák nikon, šlape ? Ale asi do hor je někdy i kompakt moc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *