Výstup na Pik Lenina – část 1.

Osh- chcete-li Oš

Kyrgyzové tvrdí, že Osh je starší než Řím, prý se jeho vzniku dotknul král Šalamoun – (arabsky Sulejman), kromě tedy toho, že se dotknul i královny ze Sáby. Takže bychom vlastně mohli říct, že svět je malé místo, kde se všichni propojí. 

Taky tady prošel možná „proběhl“ Alexandr Veliký. Ale ten tu Střední Asii opravdu prošel křížem, krážem. 

Sulejmanova hora – Šalamounův trůn

Co je však důležité pro mě, toto město bylo významným místem na HS – tedy Hedvábné stezce! 

Dějiny Střední Asie se opakují i v Osh.  Ve 13. století krutovládce, vydávající se za buddhistu – Čingischán a jeho potomci se prohnali devastujícím způsobem i zde, jenom ta Sulejmanova skála zůstala, na tu nestačil, možná kdyby v té době byl dynamit…raději ale takto nedomýšlet příběhy.

Cesta Sulejmanovou horou má mnoho zajímavých míst, je to procházka především pro „domácí“

Město se znovu obnovilo a doslova rozkvetlo, aby mohlo v 15.století přivítat projíždějícího Babura, zakladatele Mughalské říše. Dynastii, kterou nejvíc známe díky překrásné mramorové hrobky – Tadž Mahalu v Agře, v Indii. Ve městě najdete i hotel nesoucí jméno Tadž Mahal.


Babur přijel ze svého rodiště ve Ferganě, která také byla významnou součástí HS, což je dnešní Uzbekistán. 

Podle legendy dal tento v té době čtrnáctiletý mladík na hoře Sulejmanově postavit skromnou modlitební místnost. 

Dům Bábura, místo, kde se muslimové modlí

V 18. století se Osh stala součástí Kokanského chanátu a pozdější příběh Ruska – země, kde dnes znamená včera, známe. 

Ubytování kousek od centra Osh, moc hezké – hotel Etno: vkusno a stylovo!

Sprcha. A už taxíkem spěcháme do centra, abychom Karlům ukázali to, co už jsme prošli 14 dní před. Po cestě vidíme řeku s čajchanami, které už známe. Čajchany jsou takové velké postele postavené venku, tady u řeky. Uprostřed stůl, pod který sotva srolujete nohy, sedíte na měkkých, barevných matracích a máte plný stůl dobrot, užíváte si pohostinnosti Kyrgyzů.

Čajchana a sezení v těchto „kavárničkách“

Vystupujeme po horou Sulejmana: skály uprostřed města, která tvoří výraznou dominantu. Je to pro Oshany (nejen pro ně) mystické místo. Kolem skal vede cesta směrem na jeden z vrcholů, kde je umístěná již zmíněná modlitební místnost: Babora. 

Kája fotí horolezce z Iránu, budeme s nimi potkávat po celou dobu 🙂
Obyvatelky Oše

My se necháme vysadit (protože už to známe) ze strany, kde je cesta pozvolnější. Je zde vstup do jeskynního muzea. Nechceme, aby Karlům tento skvost ušel. Samotný vstup do muzea je architektonicky zajímavý: obloukový vstup, vyhlíží moderně a vystupuje za skály, uvnitř je řada zajímavých exponátů z nábožensko-kulturní historie oblasti. Já se těším znovu na prohlídku prvků zoroastriánského náboženství. Tentokrát máme průvodkyni, která dobrou angličtinou komentuje exponáty.

Čas modlitby
Muzeum historie

Fascinují mě znova Towers of silence-věže ticha, kde zoroastriánci pokládali své zesnulé ve spirále kolem středu tak, aby těla mohla vysychat, duše odcházet…

Věže ticha – pohřební věže Zoroastrismu

Zoroastrismus je první organizovanější náboženství založené na základních hodnotách dobra a zla. V 6. století před naším letopočtem, kdy se spojují Perská a Médská říše, se stává zoroastrismus jedním z největších světových náboženství. Toto náboženství ve 4. století před naším letopočtem studovali řečtí učenci, včetně Platóna. Toto náboženství vyznává především oheň, o který pečovali kněží. Dalšími důležitými prvky byly voda, vzduch a země. Je to náboženství monoteistické. Uctívá představitele dobra Ahura Mazdu. Ten žije ve světle a stvořil svět, jehož součástí byla dokonalá bytost. Představitel zla – jeho dvojče Ahrim (ničivý duch) se ukrývá v temnotě a ničí. Vítězství patří Ahurovi – tedy dobru. Zoroastriánci věřili, že člověk se rodí dobrý. Zarathuštra – zoroasteriánský kněz toto náboženství učinil oficiálním náboženstvím Arjů již
 1 400 let před naším letopočtem.

Starověké památky tohoto prehistorického náboženství najdeme právě v oblasti Střední Asie
– Íránu, Afghánistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Pákistánu, Indii. U muslimů žijících v horách Pamíru – Střechy světa najdeme v domech spoustu prvků tohoto náboženství, ale o tom více až ve dnech, kdy budu v Afghánistánu. 

Malá expozice šamanu ukazuje tři postavy a oblečení šamanů v těchto oblastech, dále šamanský buben a amulet. K těmto artefaktům, bohužel průvodkyně nemá žádné informace. Aspoň fotím amulet. Pak přecházíme kolem vycpaných, značně vypelichaných zvířat, k těm zase raději nemám nic já. Horní patro ukazuje na fotografiích místa na Sulejmanově skále, která jsou léčivá. Na nás čeká „kluzačka“, která údajně podporuje plodnost žen. Je to asi tři metry dlouhý žlábek, který je vyleštěný tak, že se opravdu sklouznete. My zde pořizujeme první společné foto naší minivýpravy.

Mystické místo, kde když se sklouznete po sobě třikrát, tak se budete těšit dobrému zdraví

Poté už jen povinné nakouknutí do modlitebny, nad níž vlaje velký prapor Kyrgyzstánu.

Sestupujeme hodně příkrou stranou, kde jsme stoupali minule nahoru. Slunce zapadá a dává nám jako dárek nádherný pohled na skály a Osh. Ocitáme se u Brány vody. Hurá na večeři!  Minule v Osh jsme si moc pochutnali, teď už máme opravdový hlad, celý den, kde nic, tu nic.

Zapadající slunce, tma přikryje Oš

Restaurace Carskij Dvor předčila očekávání, obklopujeme se jídlem: kyselé rybičky na vodce, boršč, sojanka (polévka s chutí thajské), rajčatové saláty ze skutečných rajčat, „žarkoje“ – maso na litinových talířích se zeleninou, zakusujeme „lepjoškou“ – chlebem, který nás bude provázet v různých obdobách až do Číny. Ruda s Karlem jdou do koňského masa, to je na mě moc. Karlík (tak říkám synovi Karla, má 22 let) je vegan, opatrně si tedy volí jídla. Pivo pijeme všichni.

Při odchodu si fotíme obrazovou minigalerii tří carů. Uprostřed, jak se sluší a patří, dáma Kateřina Veliká, po její pravici Ivan Hrozný a zleva…

Už se zdá, že potřebujeme se jenom rychle přesunout a ulehnout, ale to bychom nemohli mít s sebou Rudu. Naštěstí nás jeho energie vytáhne na náměstí, musíme přeci vidět třípatrovou jurtu, vodotrysk, sochu Somoniho.

Po cestě do hotelu má naše taxi defekt. Nám tedy nezbývá než si dát poslední pivo u řeky. Karel objednává a platí. Ruda, který se na chvíli ztratil, se rozjařený vynoří a vede nás blíže k řece. Už slyšíme harmoniku, krkolomně překonáváme potok a najednou jsme před „čajchanou“ plnou mužů, kamarádů, kteří se sešli ke společnému večeru. Nabízejí to, co mají na stole, pivo, které jim nabízíme nepijí, jsou přeci muslimové. Hraje harmonika, zazpívají nám pár kyrgyzských písní a my jsme rádi, že taxi mělo defekt a Ruda se šel jen podívat za roh…

Večerní party jenom pro muže


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *