Čekání ve výškovém táboře má své kouzlo- část 5.

Katka ráno s lyžemi do C2, další den do C3, pak na lyžích dolů, jednodenní relax a vrcholový výstup. Sestup a pak, podržme se, běží Lenin Run maraton z BC do ABC a zpět. Bohužel předpověď ukazuje, že má být dobře tři dny, pak se pozvolna bude kazit počasí. Moc jí držím palce!

Ráno odpadl Karel, noc strávil na záchodě. Je zelený, pije čaj a leží. My si kolem 10 hodiny sbalíme úvazky, cepín, mačky a jdeme cvičit k ledovci. Já po 500 metrech zjišťuji, že nemohu jít v kuse. Poposedávám, bolí mě i ruce, když se zapřu do hůlek. Nechápu už vůbec nic, hlava mě nebolí, na výškovku to nevypadá. Kluci čekají, já je posílám, ať už cvičí a já buď dojdu nebo nedojdu. Nedojdu. Chvíli čekám, sedím, vracím se, ulehnu a spím.

Co se děje ve výškových táborech, když dál to nejde – část 4.

Ráno se potkáváme se s Katkou, která se vrátila z aklimatizační noci. Se smíchem si stěžuje, že si nahoře „ublinkla“, ale nevypadá, že by ji to dělalo starost. Domlouváme se na večer. 

Vyrážíme. Ruda nás nabádá, že máme jít opravdu pomalu a doslova úprkem se vydává kolmo nahoru. Já zjišťuji, že se noc nepohnula k aklimatizaci. Jdu, co noha nohu mine.

Jaké je to v BC a ještě dál – část 2.

PIK LENINA na dosah

Ráno máme čas na dobrou snídani, čekáme na auto, které nás doveze až do BC. Čas tráví každý po svém. Ruda na internetu. Karlík na Whatsappu. Karel čte průvodce Kyrgystánu a já cvičím v trávě joģu, moje tělo jásá, slibuji mu, že budu cvičit každý den!

Přijíždí starý, otřískaný miniautobus. Je vidět pořádný ruský stroj, pamatuje Brežněva, možná i Stalina.

Je v něm plno a na sedadlech navíc batohy. Zavazadlový prostor je plný téměř po strop. Uděláme si místo, ale je jasné, že zadní místa, když pojedeme cestou necestou, jsou tak nejméně pohodlná. Každou chvíli na mě padá batoh, nohy vysoko nad podlahou se nedovoluji zapřít, v terénu to bude cvičení rovnováhy. 

Proč tento blog?

Michelangelo Buonarroti řekl: „Na světe existuje jen jedno hrdinství; vidět svět jaký je, a milovat ho.“

Já dodávám: cestování po odlišných krajinách nám umožňuje vidět svět v celé jeho komplexnosti, propojit si informace o historii, poznat a pochopit kultury, národnostní rozdíly, ochutnat různé chutě a vůně, cítit rozmanitost této zázračné planety…

Narodili jsme se jako zvědavci a objevitelé, výchovou v nás, v dobrém úmyslu, otupí tyto základní instinkty, dovednosti. Tak se často stane, že se bojíme vykročit do neznáma, bojíme se cizích a odlišných lidí, máme obavy z jejich kultury, co kdybychom z jejich jídla měli infekční nemoc nebo ….

V průběhu času, kdy ve svém životě intenzivně cestuji, jsem pochopila, že to, jak budeme prožívat naši cestu – i tu životní – je jenom o nás, o našem vnímání, o smyslu, který za naší cestou vidíme, jak k ní přistupujeme, jak se v těch neskutečně zajímavých krajinách chováme, jak se chováme k lidem, kteří v těchto krajích žijí a kterým ta zem patří….

Přeji Vám zábavné čtení a inspiraci, Radka

P.S. Nezapomeňte, pokud nemilujete svou cestu, nemá smysl!