Katka ráno s lyžemi do C2, další den do C3, pak na lyžích dolů, jednodenní relax a vrcholový výstup. Sestup a pak, podržme se, běží Lenin Run maraton z BC do ABC a zpět. Bohužel předpověď ukazuje, že má být dobře tři dny, pak se pozvolna bude kazit počasí. Moc jí držím palce!
Ráno odpadl Karel, noc strávil na záchodě. Je zelený, pije čaj a leží. My si kolem 10 hodiny sbalíme úvazky, cepín, mačky a jdeme cvičit k ledovci. Já po 500 metrech zjišťuji, že nemohu jít v kuse. Poposedávám, bolí mě i ruce, když se zapřu do hůlek. Nechápu už vůbec nic, hlava mě nebolí, na výškovku to nevypadá. Kluci čekají, já je posílám, ať už cvičí a já buď dojdu nebo nedojdu. Nedojdu. Chvíli čekám, sedím, vracím se, ulehnu a spím.
Když se kluci vrátí, jdu k lékaři. V každém campu je prý lékař. Ten mi pouze změří saturaci, je o něco nižší než včera, ale dobrá. Lékař mi říká, že zatím je to ok, ale nemám ležet, mám chodit. Neříká, jak to udělat.
Odpoledne máme v Karlově stanu briefing, Karel ví, že zítra nepůjde nikam, je mu stále blbě, běhá na záchod. Konečné rozhodnutí je, že ráno vyrazí Ruda s Kájou, s oběma Slováky, kteří už mají zkušenost. Přespí ve C2 (5300), pak půjdou na lehko do C3 (6 000) a do sedla ROZDĚLANAJA (6 200). Stejný den se vrátí do C2, ráno se vrátí za námi. Tedy pokud já vydržím a nepůjdu do BC.
Dnes večeří jenom Rudy se slovy, jak je tady báječné jídlo. „Zelený“ Karel nevylézá ze stanu. Karlík si kuchtí něco svého. Já nemám na jídlo ani pomyšlení, chodím na záchod častěji, ale spíš hlavní problém je v mé slabosti.
K večeru se kluci balí. Usínáme všichni brzy.
Ráno už od dvou hodin je kolem stanů pohyb, vychází se brzo, dokud jsou trhliny zmrzlé a jejich okraje jsou tedy bezpečné. Naši kluci vycházejí mezi posledními, v 4:45. Slováci mají zkušenost s tím, že se u trhlin tvoře zbytečně fronta, která zpomaluje.
Já se budím k ránu, je mi dost bídně, rozhodnu se vzít si Ibuprofen. Nejsem příznivec léků, navíc vím, že když přestaneme vnímat nepohodlí našeho těla v těchto situacích, je to nebezpečné, avšak je mi fakt bídně a teď dolů nepůjdu – je pět ráno.
Další dva dny se odehrávají následujícím způsobem: kolem deváté hodiny ráno se pozdravíme s Karlem přes stan. Optáme se jeden druhého na průběh našich stavů těla, konstatujeme, že nic moc. Dopoledne je mi lépe, navleču péřovku, sednu na terasu, 2 litry vody, knížka, internet, odpoledne prospím, večer filmy v notebooku, u kterých opět usnu. Druhý den odpoledne dorazila Katka, zpestření. Já si už nasadila širokospektrální antibiotika, stále Ibuprofen, léky celkem fungují.
Káťa byla už ve výškovém táboře C3, z kterého sjela na lyžích, potkala kluky nad C2. Je trochu smutná z toho, že zlomila jednu skialpovou lyži, nesundávala je ani přes trhliny. l DIVOŠKOU ji nazýváme oprávněně, v tom nejlepším slova smyslu. Má v plánu si zítra odpočinout a další den vyrazit bez lyží na vrcholový útok!
S Katkou strávíme super odpoledne. Hlavní informací, ke které dospějeme v přehršli informací, jak to jen ženy umí, je to, že její ho tátu vlastně znám. Moje první Dolomity, Via Feratta a nádherný týden, celý v aranžmá jeho malé cestovní kanceláře VERTIKÁLA, kterou založil po revoluci s mým bratrancem Jožinem. Když se mě někdo ptá, jestli jsem lásku k cestování po někom zdědila, tak vzpomenu na něj. Ještě před sametovou revolucí jezdil po horách Ruska a miloval přírodu. Jak se to někdy stává, po smrti mého táty jsme se vzájemně vytratili v běhu života. Ztratili jsme na sebe kontakt. I když je to asi jen moje výmluva, protože vím, kde Jožin bydlel, i jeho máma – moje teta, která byla má kmotra. Beru si kontakt a těším se na znovu nalezení svých příbuzných, dávám si závazek, že hned v říjnu mu zavolám.
Katka vyrůstala v turisticko-cestovatelské rodině. Její divokost a chuť poznávat a především odvaha cestovat sama, když zrovna nemám parťáka, je pro mě fascinující. Já k tomu nesebrala odvahu, teď naslouchám a inspiruji se. V hlavě mi běží moje touha projet „Hedvábku“, tedy Hedvábnou stezku.
Katka vystudovala práva, pak si vzala osm měsíců prázdnin a projela Tibet, Pákistán a další státy. Cestovala převážně sama nebo se s někým potkala a chvíli jeli spolu. O tom všem vypráví, Jsem nadšená, další její cesta byla stopem do Vladivostoku. Z této cesty vydala knížku VLADIVOSTOP a já se těším, až si ji přečtu. Jejím cílem je dosáhnout všech vrcholů „SNĚŽNÉHO BARCE“, jak už bylo řečeno. Proto, jak říká, musí dosáhnout vrcholu, aby se již nemusela vracet na tuto „horu pro důchodce“. Smějeme se obě. Naráží na to, že je tady spoustu starších lidí, kteří si zde udělají pár treků kolem ABC. Zaplatí si jídlo a stan (jako my), vezmou si průvodce a někdo z nich se dokonce pokusí dostat do C2. Na druhé straně je to dobrá turistika. Bere to však ten už zmiňovaný lesk alpinismu, dosažení sedmitisícovky. Já ty sedmdesátníky obdivuji za to, že místo ležení v Chorvatsku, u nich spíš u Černého moře, jsou aktivní uprostřed tak krásných hor.
Dnes Katka pracuje jako firemní právník pro velkou korporaci ČEZ. Na podzim loňského roku se vrátila po tříletém kontraktu v Rumunsku, které kompletně, tedy především o víkendech, procestovala. Posteskla, že jí ty tři roky vzaly spoustu kontaktů a známých v ČR, že buduje znovu sítě. Je jí 39. Ví, že je čas na dítě, hledá partnera, otce pro svého potomka. Baví mě její přímočarost, přirozenost, s kterou to vypráví.
Za poslední období je to už několikátá krásná, schopná ženská, která tím, že odešla za něčím, přišla a přichází o něco základního a v životě ženy dost zásadního.
Před měsícem taky v Kyrgystánu, v městečku ………. jsme večeřeli ve společnosti tří zajímavých mladých žen, Češek. Jedna pracuje v Kyrgyzu u Červeného kříže, druhá po práci v Afghánistánu a Súdánu, je nyní v Keni, sbírá data pro EU, třetí, Linu, jsme potkali na letišti v Istanbulu. Všechny ve věku „kristových let“
se sešli ke společnému týdnu. Super. Ale na druhé straně jsem si v duchu říkala, jestli není teď zrovna věk na jejich hlavní životní poslaní – mít děti a vytvářet tak další generaci úžasných, chytrých lidí. Teď nechci, aby to vyznělo jako posuzování, ráda jen pozoruji a třídím si informace.
Před časem jsem četla článek s oblíbeným psychiatrem Radkinem Honzákem, kterého mám tu čest znát osobně, kdy psal o tom, že dnes lidé v ekonomicky i kulturně vyspělých zemích hledají smysl života, přitom nechápou, že hlavním smyslem je mít děti a zajistit další pokračování generací. Tenkrát mi došlo, jak si někdy neuvědomujeme tu geneticky danou jednoduchost života a komplikovaně hledáme, ztrácíme se v tom, vytváříme velké vize, pak jsme nespokojení, protože to, že dáme život a vychováme dítě je pro nás málo!?
Večer jdeme do sauny, já spíš si umýt vlasy a tělo. Je tam teplá voda z kamínek, pak uléháme do stanu. Pouštíme si film, můj oblíbený: „Hemingway a Gelhornová“ Vybrala jsem pro Katku příběh třetí manželky démona Ernesta Hemingwaye, která byla válečnou reportérkou a odmítla žít život svého muže, velkého spisovatele, což vedlo to k rozpadu jejich manželství.
Po filmu ještě chvíli špitáme o příběhu Marty Gelhornové. Káťa odchází do svého stanu a já nemohu usnout. Po častých cestách na toaletu pozoruji nebe plné hvězd, jsou tady tak blízko. I za ranního svítání se musím projít a obdivuji červené osvětlení skal, sluníčko už vychází. Po návratu do stanu nemám sílu vzít foťák a vrátit se. Další takové světlo už tady nezastihnu, nejsem ranní ptáče, ale ten okamžik si budu pamatovat i bez fotky.
Спасибо