Ráno se potkáváme se s Katkou, která se vrátila z aklimatizační noci. Se smíchem si stěžuje, že si nahoře „ublinkla“, ale nevypadá, že by ji to dělalo starost. Domlouváme se na večer.
Vyrážíme. Ruda nás nabádá, že máme jít opravdu pomalu a doslova úprkem se vydává kolmo nahoru. Já zjišťuji, že se noc nepohnula k aklimatizaci. Jdu, co noha nohu mine.
Potkáváme skupinu turistů, mají dva nepálské guide. Jeden z nich mě upozorňuje na to, že máme oba bundu Kailash. Děláme společné foto. Zjišťujeme, že jsme bundy oba koupili v Tibetu. Hezký okamžik příjemného propojení. Nepálští lidé, guidové, šerpové jsou pro mě laskavým symbolem – jejich pokoru jim závidím, zatím jsem se ji nenaučila. Přiletěli si vydělat peníze, v Nepálu skončila sezóna, je období dešťů, další sezóna začne v září, kdy tady bude konec.
Rudy mi opět přišel naproti, zjišťujeme, že ve skupině jsou dvě Češky – jedna žije v Austrálii, druhá v Líbeznicích u Prahy.
Dostávám dvě možnosti, buď skončit na kopečku, který je v dohledu, jsou tam i oba Karlové, nebo jít dál a hlavně výš. Já se chci ještě zkusit aklimatizovat. Jdu dál, ale nechci, aby na mě Ruda čekal, připomíná mi to moji pomalost a neschopnost se zmátořit. Jdeme dál – po chvíli ve velkých rozestupech: Ruda, Karlík, Karel a daleko já. Potkávám své Rakušany, jdou zase v zástupu, společně. Předají mi kousek energie svým úsměvem.
Občas usednu, zkouším meditaci. Říkám si, že je to o psychice, křičím své zlosti do hor ve víře, že mi zatěžují tělo a to teď zlobí. Vykřičela jsem zlost na moji mámu, ale nepomáhá to, chce se spíše plakat.
V meditaci se mi objevuje mladý vlček. Má huňatou srst, bílou na břiše, šedohnědou na hřbetě. Poskakuje ve sněhu, hraje si s ním, je rychlý, jak mláďata bývají. Chtěla jsem si přivolat svého orla, mého meditačního živočicha, dává mi křídla a svěžest, ale nepřilétá. Malý vlk zaujal jeho místo.
Jsem ve výšce 4850, rozhodnu se sejít dolů. Kloužu sutí jako na lyžích, to mi celkem jde. Na předělu kopce, mě dochází Karel, povídáme o jeho dětech a sportu. Držím tempo, ale pak ho musím požádat o pauzu i cestou dolů. Dochází nás Kájík, do kempu přicházíme ve třech, já musím zase ulehnout. Karel říká, že to potřebuje také.
Přichází Ruda, mluví se mnou o tom, že vidí, že mi fakt není dobře. Vyprávím mu o dnešním dni, o mých prožitcích. Chce, abych mu pověděla vše o mém proklatém vztahu s mámou, nechce se mi do toho. Ruda svou mámu miluje, je ochránce, nechápe, že to někde může být nefunkční.
Ruda se mi snaží pomoc svými starostmi, na které mám nadhled. Vyprávím mu tedy i svůj příběh, vyprávím možná až příliš zeširoka. Vím, že je to terapie mluvením. Snažím se pochopit svůj vztah, taky se přistihuji, že se obhajuji…pláču, ale nechci. Najednou se u stanu ozve Katčin hlas: Švaříčku?“ Je to vhod i nevhod. Zveme ji rozpačitě dál. Já ji raději oznamuji, že jsem ubrečená, protože jsem teď vyprávěla Rudovi svůj bolestný příběh. Vůbec se před ní nestydím, povyprávěla nám hned první den také své trable s tím, jak jí tikají biologické hodiny, otevřeně, upřímně.
Přehazujme rychle nit na PIK Lenina, další vrcholy. Tak to je totiž v pořádku, jsme přece tady a teď!
Dostáváme se poté i k mé špatné kondici. Já přehnaně vykřikuji, že vlastně nemám motivaci. Vím, že je tam zase ta nezpracovaná zlost, na to, že na to NEMÁM!
Ruda vyslovuje nahlas, že pochopil, že se nedám dohromady, že musíme zítra promyslet plán, co dál. Zítra je plán: cvičení na sněhu v mačkách, lana, cepín.
Večer trávíme s Kačkou a Karlíkem.
