Další den se rozhodneme postoupit do ABC, vstáváme dříve, než začne hrát úderná hudba. Balíme batohy, které nám ponesou koníci. Probíhá vážení.
Karlík mi šeptá, že má dnes Karel narozeniny, je mu 51 let. Domlouváme večerní oslavu, beru rychle víno, které jsem tady chtěla nechat.
Po snídani, kdy jím spíš opatrně, vyrážíme přes cibulovou louku, kam nás ještě doveze mašrutka (takové sdílené taxi, které jezdí na stanovené trase, avšak v nepravidelných intervalech). Vyrážíme do sedla. Jdu pomalu, v první části mám na dohled Karla, asi proto, že začíná dělat záchodové přestávky. Do kopce se mi zdá, že se snad konečně rozejdu. Nahoře čekají kluci, chvíli odpočívám, pak se ale zase nemohu rozejít, i když jdu z kopce. Přes energii, kterou musím do chůze vložit, si užívám krásné výhledy: dlouhá pěšinka zaříznutá do boku na sebe navazujících kopců kopíruje murénu, dole jsou jezírka a svah hraje barvami. Po třech hodinách chůze začíná být vidět majestátný, sněhobílý, dlouhý hřeben PIK LENINA.
Po cestě potkávám Čechy. První si stěžuje sám na sebe, vyšel do C3, naštvaně o sobě říká, že je rozmazlený chlapeček, zvyklý na maminčino jídlo a postel, že už to nedal. Má asi 35, urostlý, pěkný, sebekritický? O zhýčkanosti dnešních mladých mužů, vlastně i žen není pochyb. Je dobře si na to občas sáhnout, přiznat si, udělat s tím něco…
Vzápětí potkávám dva chlapy z Vyškova, mluvili už s kluky. Jsou velcí sympaťáci, byli v C2, měli problém s počasím, a také zdravím. Chvíli povídáme, vítám zastávku, u ní si odpočinu, pobavím. Pokračuji pomalu dál. U řeky čeká Kyrgyz na koni, nabízí převoz přes řeku, neváhám a sedám za něj na koně (zhýčkané se nechce zouvat boty a jít potokem), jde se mnou dál do strmého svahu. Líbí se mi každý nastoupaný metr. Poté mi řekne, že mě doveze až do ABC za 50 dolarů. Sesedám, dojdu…všechno je tu kšeft. Kdyby koně chodili po ledovci, věřím, že by bylo možné se nechat dovézt až na vrchol.
Vybavuje se mi rozhovor s Reinholdem Messnerem z Newsweek 2016. Mluví o tom, jak ještě před 200 lety byly hory posvátné, byly jenom pro bohy. Doslova říká: „Řečtí bohové sídlili na Olympu. Mojžíš vystoupil na Sinaj. Hinduističtí bohové měli své hory. Kristus kázal na hoře.“ Nikdo na hory nelezl. Až lidé měli všechno, začali vyhledávat nebezpečí a risk, tak se podle něj zrodil alpinismus. Označuje alpinismus jako největší dekadenci. Také říká, že dnes hodně lezců chodí do uměle vytvořených lezeckých hal, a když už jdou do hor, volí připravené skály a vrcholy.
V té době jsem úplně nevěděla, o čem mluví. O horolezeckých stěnách v halách nemám úplně špatné myšlení. Myslím, že jít se pořádně protáhnout než sedět doma u TV, je fajn. Já sama si raději zaběhám, nejlépe i ve špatném počasí- vystavit tak své tělo a mysl dešti, chladu a pohybu na hodinku, dvě…
Celou jeho myšlenku jsem tak pochopila dnes a tady.
Kousek před ABC potkám tři Rakušany, jsou stejně usměvaví jako včera. Dělají si ze mě legraci, že camp je ještě 2 hodiny, ale chtějí, ať jdu s nimi. A za tři minuty už vidím žluté pole stanů od Travel Aksai. Ruda mi jde v sandálech naproti. Hurá! ABC je výšce 4400 m. n. m.
Ulehám na chvíli do stanu, potřebuji si odpočinout vleže. Říkám si, že zítra už to bude lepší! Už se přeci musím aklimatizovat!!!
Večeře je kolem 19:00. Dá se tady koupit voda, kola, pivo, koňak a internet.
U stolu si sedáme k deseti Čechům a Slovákům. Chlapi se už zorientovali. Je to skupina od našeho kamaráda Michala Klesla, který organizuje cesty především po Střední Asii s cílem vylézt na nějaký kopec. Tady je horským vůdcem David, je z Frýdku Místku. Skupinka se chystá zítra zpět do BC. Jsou slušně rozjetí alkoholem, uvolnění, vrchol z nich nikdo nezvládl, někdo byl v C3, někdo zůstal v ABC.
Po večeři Karlovi zpíváme narozeninovou. Karel je lehoučce dojatý. Ruda, pak začne vytahovat dárek za dárkem a přeje a přeje, jak to umí jenom on. Už mám strach, že se nedostane na Karlíka. Zavazujeme se s Kájou, že do listopadu uděláme fotoknihu z našeho výletu a Karel ji dostane jako další dárek.
Koluje láhev koňaku i do řad Čechů, kteří hecují k dalšímu a dalšímu kolování. Já jsem opatrná, nechci zadělávat na další problém.
Večer se řádně rozjíždí, někteří přestávají artikulovat. Já povídám nejprve s Vladem a Lukášem. Dozvídáme se, že dva Slováci už byli ve třetím táboře, sešli a chtějí po odpočinku vyrazit znovu na vrchol. Vlado tu byl před dvěma lety, nevyšel, měl málo času, vrchol je jeho sen i cíl. Přisedám k Rudovi, který si povídá s Davidem, krajanem, probere snad všechno; jeho práci i ztracené manželství.
David se skupinkou byl na treku do pěti tisícové výšky, který nás čeká zítra. Doprovázel Katku, která tam spala. Zkoušeli jsme zapracovat jako dohazovači 🙂
Další ráno je opět krásně slunečno, kolem 9.00 vyrážíme na trek ke sněhové čepici do zmíněné výšky. Já si nechávám měřit saturaci červených krvinek, vychází velmi dobře. Vychází velmi dobře u nás všech.
