VÝSTUP NA PIK LENINA – úvod

Odlet je vždy nejistý, aneb trochu delší úvod

Je pátek 27.7.2018. Po 11. dnech se znovu s Rudou ocitáme na letišti Václava Havla v Praze. Letíme do stejné země – Kyrgyzstánu, jenom tentokrát do jiného města, než odkud jsme v minulém týdnu přiletěli.
Jiřík nám jde naproti. Čekal tady. Loučí se už na parkovišti, přebírá si auto a odjíždí směr Plzeň. Dnes nebyl čas ani na kávu, muselo stačit jen objetí. Jako vždycky, když jedu někam dál nebo na déle, šeptám: „Kdyby něco, zavolej Růžence, ona Ti se vším pomůže.“ Jako vždycky se Juráš tváří nechápavě a lehce odmítavě. Naše hra.

Už vidím Karla a Karla syna, kterého zatím neznám. Vzorně nabaleni, usměvaví. Srdečně se vítáme, těším se na jejich společnost v první části cesty. S Karlem (otcem) jsem byla na horách dvakrát, Bhután a Mustang. Nejen v chůzi je orientovaný na výkon, pozorný k druhým, velkorysý společník, který si cestu užívá sám se sebou…Jeho syn je stejně urostlý, usměvavý, vyřazuje z něj pokora.

Mávám na Tomáše, bere nám věci do Afghánistánu – jídlo a dárky pro Mistra JO. Potkáme se s ním později až v Chorogu, v Tádžikistánu. Nyní je viditelně překvapen z množství a objemu, ale nakonec vecpe věci do batohu a usmívá se.

A tak teď stojím u přepážky na letišti. Batoh házím na pás, s úlevou sleduji váhu – pouze 19 kilo, ale máme řetí zavazadlo, které budeme odbavovat navíc. Slečna prohlíží pas a oznamuje, že nemáme v pasech ruská víza, bez kterých nás nepustí na letišti v Moskvě. Letíme totiž přes Minsk, Bělorusko… nechce se nám věřit. Když jsme kupovali letenky, ověřovali jsme to…ale je to tak. Po dvaceti minutách dohadování, ověřování, telefonování usedáme do Starbucks. Ruda pokračuje v telefonování. Nejprve to vypadá, že poletíme zítra. Zkouším Jiříka, zda už odjel, zvedá telefon, už je v Plzni…Volám Heleně, že u ní přespím.
Je to vlastně dobrý nápad, u ní se zklidním a odpočinu si …zastavím se na zrychleném kolotoči posledních dnů.

Po hodině a půl je však rozhodnuto, kupujeme nové letenky. Letíme za dvě hodiny do Moskvy, pak Biskhek, pak Osh. Zpoždění bude jen mírné, v ceně letenky máme navíc slevu za pochybení SLA.

V Moskvě si užíváme VIP Lodge. Je nám to vhod, víno odplavuje mírné napětí a podpoří spánek na dalším letu.
V Biskheku jsme brzy ráno, rozestýláme své karimatky a spacáky v odletové hale, každá hodina spánku pomůže. Já se zvládnu prospat spravedlivým spánkem asi do 11 hodin. Do Oshe odlétáme kolem 15 hodiny. Ruda přináší první informace z cíle naší cesty: Španělé se vracejí z Pika, všichni měli průjem, nikdo nebyl na vrcholu, hodně sněžilo, nějací mrtví. Hlavou mi zatím neběží žádné podstatné myšlenky!

Rudy v letadle cituje nahlas z vytištěných deníků lidí, kteří šli na Pik Lenina. Ten je v první části cesty totiž našim cílem. První den je dost pesimistický, útrapy, výstupy jsou popisovány dost barvitě. Hlavou mi běží myšlenky, které mě lehce iritují…Druhý deník čtu já. Dozvídáme se opět jen negativní hodnocení celé trasy: trhliny, výškovka, zima… Podívám se na něj: „Prosím tě, čti si to sám a potichu. Tohle nepotřebuji vědět!“ Možná jsem přehnaně důrazná, mám totiž v hlavě myšlenky, které mě dráždí k lehkému rozčílení! Ruda se překvapeně podívá, vím, že nechápe, jemu tyto věci nevadí, vidí svět a všechno v něm jen pozitivně. Obdivuji to na něm, někdy mě to však dostává do zbytečné opozice.

Zavírám oči, dovoluji myšlenkám, aby proudily. Snažím se je však uspořádat, tak abych zůstala nad věcí. Vím, že tohle bude v dalších dnech pro mě důležité!

Výlet, spíš bych měla napsat výstup na Pik Lenina jsem dostala od Rudy k mým 50. narozeninám. Narozeninám, které jsem lehce v mém životním kalendáři přeskočila. Snažila jsem se dělat, že žádné významné jubileum neexistuje, asi jsem tím spoustu kamarádek zklamala, kamarádům to bylo naštěstí jedno. 

Moje první reakce bylo udivení: „Jako, že polezu na sedmitisícovku? Proč?“

„Jsme ve věku, kdy na to ještě máme. Je to nejlehčí sedmitisícovka, nejdostupnější…“ Ruda předkládá jeden argument za druhým, já se potřebuji vypořádat s něčím, co jsem fakt nečekala, ani neočekávala.

„Já bych raději projela část Asie na kole, než šla po ledovci“, namítla jsem nesměle a vzpomněla si na promítání mého kamaráda Valchyho, který se třikrát pokoušel o osmitisícovky. Z jeho promítání si pamatuji: „Z BC (Bace Camp) jsme vyšli do ABC (Advanced Base Camp), postavili jsem stany a vrátili do BC. Pak jsme vyšli do ABC, přespali, aklimatizovali a šli do BC2, vrátili se a …“ Závěr z toho tedy byl: chodím nahoru dolů, čekám na počasí, zase nahoru, není to ok, sejdu dolů. Já, která mám ráda jít dál, novou další cestou, moc se neohlížet dozadu…taky mám ráda na horách, když dojdeme do izolované vesnice v Himálajích, pozorovat lidi, jejich životy a hodnoty…Nad pěti tisíci žádné vesnice nejsou, jen sníh. Vím, výhledy v sedlech jsou úžasné, vidět svět z výšky jako orel – můj terapeutický živočich. No, může to mít své kouzlo.

„Představ si, že budeš celý rok na sobě makat, připravovat se – jako Klára (myslí tím Kolouchovou, která zkoušela K2, vylezla Everest), dyť to má přece svoji sílu!“, Ruda rozjíždí své argumentační umění. Myslím si: vždyť to nemusím řešit, je to ještě daleko. Bylo to  před deseti měsíci. 

Jak šel čas, stal se můj výlet, tedy výstup na Pik Lenina reálný. Bohužel, ten pravidelný trénink mi trochu chyběl, ale nárazově jsem se snažila. Nikdy jsem ovšem ve svém životě nebyla tolik fyzicky indisponovaná jako v tomto roce. Po angíně jsem se nemohla dostat do kondice, špatně se mi dýchalo. Já, slušný běžec,  jsem neuběhla bez odpočinku, ani chůzí dva kilometry. Něco se s mým tělem dělo, dokonce jsem prošla celkovým vyšetření. Jediný výstup z toho bylo „foukátko“ pro astmatiky, které ale nakonec zabralo. Je zajímavé, že alergie se mi vždycky vyhýbaly. Začala jsem přemýšlet o své psychosomatice a nacházela. Když se zdálo, že je vše v pořádku a trénink může začít naplno, přišla další viróza. A neléčená, nebyl čas. 

Opravdu!!! Nebyl čas na léčení: Před sebou jsem měla skoro tříměsíční cestu po Asii, každý den školení a dokončení pracovních věcí, prodej domu. Hodně radosti, moje práce je moje radost (tak velkou výsadu v životě mám!), velké těšení na mé životní hobby a vyřešení jedné etapy v mém životě, abych mohla vstoupit do té další.

Otevírám oči, v mysli se opakuji, že jsem tady a teď, blížím se každým okamžikem k netradičnímu dárku v mém životě, vítám ho jako důležitou zkušenost, která do mého života patří a CESTA NA VRCHOL JE CÍL! Hned mi naskočí Ivanova slova: „Nic se neděje náhodou.“

Tak jdu do toho, užiji si každý okamžik…….. a navíc jsme v Osh!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *